ADHD, výbuchy vzteku a ubližování si do hlavy. Co odhalil příběh pětiletého Martínka?

Proč si Martínek ubližoval právě do hlavy?

Křik. Výbuchy vzteku. Neklid. Chvíle, kdy si ubližoval a mířil především na hlavu. A pocit maminky, že za diagnózou ADHD je ještě něco, co zatím nikdo nedokázal pojmenovat.
Když mě kontaktovala maminka pětiletého Martínka, nehledala další diagnózu ani další nálepku. Za sebou už měla dlouhou cestu plnou vyšetření, doporučení a snahy pochopit, co se s jejím synem vlastně děje. Martínek měl diagnostikované ADHD, ale některé projevy do běžného obrazu této diagnózy úplně nezapadaly.

Objevovaly se výbuchy silných emocí, období vzteku, neklid a chvíle, kdy působil, jako by nebyl úplně přítomný ve svém těle. V obdobích, kdy si ubližoval, směřovalo jeho sebepoškozování především do oblasti hlavy. Bouchal se do hlavy rukama a někdy ovladačem od televize.

Jeho příchod na svět navíc nebyl vůbec jednoduchý. Martínek se narodil během první vlny covidu, v době plné nejistoty a strachu. Porod byl velmi náročný, provázený zánětem a infekcí u maminky. Nakonec musel být použit vakuový extraktor (porodnický zvon). Maminka během porodu také ztratila velké množství krve a potřebovala krevní transfuzi.

Co odhalilo sezení, které změnilo pohled na Martínkovy potíže a diagnózu ADHD

Během regresního sezení se začal objevovat příběh duše jménem Mitraela, duše, která se energeticky nacházela v Martínkově těsné blízkosti. Psal se rok 1961. Mitraela se narodila na farmě v Texasu roku. Od malička byla mentálně postižená. Najednou se objevila tvář její maminky, byla bílá jako křída, bez života a bez energie. Maminka náhle zemřela. Holčička, která přišla o maminku v pouhých pěti letech.
Objevoval se hluboký smutek, ale ještě silnější byl strach. Strach, že zůstane sama.

Její otec sice zůstal fyzicky přítomný, ale mezi nimi vznikla vzdálenost, kterou už nikdy nedokázali překonat. Ztráta matky byla velmi hluboká.

Mitraela se postupně začala uzavírat do sebe. Ve škole byla samotářka, mezi ostatní děti příliš nezapadala a většinu času trávila sama. Největší pocit bezpečí nacházela mezi vysokými klasy kukuřice, kde si vyráběla panenky a vytvářela si svůj vlastní svět. Právě tam se cítila lépe než mezi lidmi. Milovala bouřky, vítr a dlouhé hodiny strávené mezi kukuřicí, kde mohla alespoň na chvíli zapomenout na bolest ze ztráty, kterou si nesla uvnitř.

Ve čtrnácti letech přestala cítit.

Když bylo Mitraele čtrnáct let, došlo k události, která změnila celý její život. První intimní zkušenost prožila se svým otcem. V jejím těle se tehdy objevil strach, sevřené srdce a hluboký pocit ohrožení. Bylo to bez citů a bez emocí. Právě v této chvíli se začal vytvářet mechanismus, který používala po zbytek života – odpojení od sebe samé. V regresi opakovaně zaznívalo, že přestala být ve svém těle, přestala cítit a část jejího vědomí se stáhla pryč, aby nemusela nikterak prožívat to, co se dělo. Vše jí bylo lhostejné.

Postupně se z ní stávala mladá žena, která fungovala navenek, ale uvnitř byla prázdná. Tatínek ji vozil za starší ženou Mary, která se jí snažila pomoci a učila ji běžným ženským dovednostem. Mitraela se učila vařit, starala se o domácnost a vykonávala všechny povinnosti, které se od ní, jako od dívky očekávaly. Přesto měla pocit, jako by byla od svého života oddělená neviditelnou zdí. Vše dělala mechanicky, bez radosti, bez ženské energie a bez skutečné přítomnosti. Vařila, pracovala a starala se o  farmu a o zvířata, ale uvnitř necítila téměř nic. Sama během sezení opakovaně popisovala, že její duše není v těle, není sama sebou.

Plán duše a láska, kterou si nedovolila přijmout

Když jí bylo zhruba 20 let, objevil se v jejím životě mladý přitažlivý muž, který měl být podle sdělení její velkou životní láskou. Ukázalo se, že součástí jejího plánu duše pro život v Texasu nebyla samota ani izolace. Naopak. Měla možnost vytvořit partnerský vztah, zažít blízkost a velkou lásku, důvěru a vydat se úplně jinou životní cestou. Tento muž se měl stát důležitou součástí jejího života a mohl být jejím osudovým životním partnerem 💜.

Jenže Mitraela už byla natolik odpojená od svých pocitů, že nedokázala muže ani jeho lásku přijmout. Po smrti maminky, letech osamělosti a traumatu se postupně uzavřela před světem natolik, že přestala věřit nejen lidem, ale i samotnému životu. Místo otevření se životu zvolila lhostejnost. Ne proto, že by byla chladná nebo bezcitná, ale protože už necítila téměř nic. Sama během sezení popisovala stav rezignace, kdy jí připadalo jednodušší nikoho k sobě nepustit a nic neočekávat.

Právě zde,  se podle jejího vnímání začal původní plán duše rozpadat.

Muž, který se v jejím životě objevil, mohl být jejím partnerem, oporou a člověkem, s nímž by vytvořila úplně jiný příběh. Jenže Mitraela už byla natolik vzdálená sama sobě, že tuto možnost nedokázala následovat. Lásku odmítla ještě dříve, než mohla skutečně začít. Místo vztahu si vybrala samotu. Místo blízkosti odstup. Místo života pouhé přežívání.

Během sezení se dále objevila informace, že právě tento muž je v současném životě Martínek. Její duše dostala novou příležitost pochopit, uzdravit a dokončit příběh, který mezi nimi tehdy zůstal nedokončený.

Proč si Martínek ubližoval právě do hlavy?

Dny plynuly stále stejně. O pár let později, během silné bouřky spěchala ke zvířatům, protože zapomněla dát napít kravám. Dvůr byl plný bahna a nářadí. Běžela, uklouzla a upadla. Ucítila prudký náraz hlavy o kámen, ostrou bolest a okamžik, kdy se její tělo přestalo hýbat. Krev jí stékala do vlasů, po tváři a až do ucha. Ležela sama. Nikdo nepřicházel. Vědomí se začalo vzdalovat a tělo sláblo. Poté přišla tma, dlouhá nekonečná tma. Mitraela zemřela ve svých 24 letech.

Po smrti však cesta její duše neskončila. Opustila fyzické tělo a dále na místě neštěstí setrvávala sedmnáct let. Odmítala světlo, odmítala pomoc a odmítala jakkoliv pokračovat dál. Když se ji bytosti snažily odvést, vytrhla se jim. Chtěla zůstat tvrdohlavě sama. Stála na místě své smrti a nechtěla udělat jediný krok. Teprve po dlouhých sedmnácti letech přišli tři průvodci, kteří ji vzali za ruce a pomohli jí pokračovat v další cestě.

Narodil se během covidu. A nechtěl přijít na svět.

Po období mezi životy měla následovat její další inkarnace. Mitraela stále čekala na Martínka, měla to být její velká láska. Opakovaně u ní zazníval strach z narození a pocit, že se jí do nového života a těla nechce. Objevoval se odpor k mužskému tělu, protože v jejích vzpomínkách bylo spojeno s bolestí a traumatem.
Dále nás příběh zavedl rovnou k porodu Martínka. Mitraela se snažila dostat co nejblíže k němu, do jeho těla, ale pak začala váhat. Zalekla se mužského těla, miminko byl chlapeček. Porod se začal protahovat, dítě nechtělo za žádnou cenu ven. Nakonec musel být použít zvon a Martínek musel být nějakou dobu po porodu ještě v inkubátoru.
Mitraela s ním nadále zůstávála, z důvodu jejich nenaplněné lásky a dalších společných karmických vazeb.

Oči, které už nebyly stejné.

Říká se, že oči jsou oknem do duše. Právě proto byla jejich proměna pro maminku tím nejsilnějším potvrzením, že se něco skutečně změnilo.

Nejsilnější okamžik přišel na konci celého procesu.
U Mitraely se začaly konečně uvolňovat emoce, které byly dlouho potlačené. Objevil se pláč, lítost, smutek i její vzpomínky na maminku, kterou ztratila v pěti letech. Vracíval se pocit osamělosti, ale současně přicházelo pochopení a odpuštění. Postupně se uvolňovala tíha, kterou si nesla napříč celým příběhem. Odpustila mamince, tatínkovi a sobě. Došlo k velkému uvědomění a její duše mohla v klidu odejít a pokračovat ve své cestě 💜.
Rozloučila se s Martínkem a její poslední dotaz zněl: zda – li se v tomto životě ještě setkají?

Když sezení končilo, všimla si maminka u Martínka něčeho, co ji zasáhlo možná více než všechna slova, která během procesu zazněla.

Podívala se na svého syna a měla pocit, že se dívá na jiné dítě.

Oči, které dlouhé roky působily tvrdě, napjatě a bodavě, najednou vypadaly jinak.

Byly větší.

Klidnější.

Měkčí.

Sametově hnědé a radostné.

Jakoby se z nich vytratilo neustálé napětí a tvrdost, které v nich vídala od narození.

Nepůsobily už jako oči dítěte, které je neustále ve střehu.

Působily jako oči dítěte, které se po dlouhé cestě konečně trochu vrátilo domů.
Měla pocit, že se dívá na dítě, které je najednou více přítomné, více ukotvené a více samo sebou.

Může mít ADHD hlubší příčiny? A je možné uzdravení?

Tento příběh není o tom, že by každé dítě s ADHD mělo stejnou příčinu. Je to příběh jedné konkrétní rodiny, která hledala odpovědi i tam, kam běžná diagnostika nedohlédne.

Někdy rodiče cítí, že za chováním jejich dítěte je ještě něco dalšího. Něco, co se nevejde do testů, tabulek ani lékařských zpráv. A právě pochopení hlubších souvislostí může přinést úlevu nejen dítěti, ale celé rodině.

Pokud vás tento příběh oslovil, najdete další skutečné příběhy z mé praxe na blogu: Blog Propojení se zvířetem