PŘÍBĚH Z PRAXE – NESPAVOST U DĚTÍ

Klientka mě kontaktovala s problémem nespavosti u dvouleté dcery. V bytě se prý hýbou záclony, ztrácejí se věci, radio se pouští samo od sebe.
Byt vypadal na první pohled úplně obyčejně. Ale hned při vstupu bylo cítit zvláštní napětí – světla se samovolně rozsvěcela a zhasínala, rádio se zapínalo bez důvodu, záclony na oknech se hýbaly, jako by jimi někdo prošel.

Dvě tety – dvě cesty

Kdysi ve vile žily dvě tety – Ludmila a Eliška. Dvě duše, dvě odlišné cesty. Světlo a temnota. Jing a Jang.

Teta Ludmila

Byla hodná, laskavá a pečující. Celý život pomáhala druhým, milovala svou rodinu a vnoučata. Na sklonku života onemocněla Alzheimerovou chorobou a poslední rok svého života prožila v ústavu, kde i následně zemřela – na zápal plic.

Teta Eliška

Byla pravý opak. Měla těžké dětství, přísného otce, který jí nikdy neprojevil lásku. Narodila se s tělesným handicapem, celý život bojovala sama se sebou a se světem. Neuměla se mít ráda, často byla podrážděná, vzteklá, a nemoc si ji nakonec našla – rakovina žaludku, bolesti, a ke sklonku života už ze zdravotních důvodů nebyla ani sama pohyblivá.
V posledních týdnech života se rozhodla vdát za svého přítele Lukáše – jako by se chtěla naposledy dotknout lásky, i kdyby za cenu peněz. Byl mezi nimi vyřčen slib, kterého se držela jako tonoucí stébla.

Po smrti

Její partner Lukáš po smrti všechno zdědil – a právě to ji po odchodu drželo tady. Její duše měla pocit, že to nebylo spravedlivé. Chtěla své peníze zpátky. Měla svůj úspěšný business a svoji milovanou kancelář.
Po smrti zůstaly obě v jednom domě a bytě. Eliška navštěvovala svůj byt, byt pozůstalé rodiny, kancelář i svého přítele. Její duše byla „vzteky bez sebe“ a nešťastná.

Kdo vlastně zlobil

Jenže tentokrát to nebyla Eliška, kdo zlobil. Byla to Ludmila, ta, od které by to nikdo nečekal.
Ludmila zemřela o chvíli dříve a její duše chtěla zůstat zde – s vnoučaty a rodinou, aby je chránila. To duše dělají často.
Vše se ale změnilo smrtí Elišky. Ta hned po smrti začala navštěvovat stejný byt a své příbuzné ve společném domě. Ludmily duše z ní začala být časem nešťastná – jako by chtěla rodinu upozornit, že tam Eliščina duše zůstala.
A tak se v bytě začaly dít podivné věci – rozsvěcet světla, hýbat závěsy, zapínat rádio a objevovalo se rozházené oblečení v ložnici na zemi. Teta Eliška si dokonce „hrála“ s počítači a tiskárnami v kanceláři – ty přestaly fungovat.

Volání o pomoc

Nebylo to strašení, ale volání duší o pomoc.
Když jsem přišla, cítila jsem dvě odlišné energie – symbolicky jako slunce a mrak.
Ludmila stála po boku a jen tiše svítila – trpělivě čekala, až si jí někdo všimne. Eliška byla jako uzavřená koule vzteku – plná psychické i fyzické bolesti a výčitek. Měla strach, že si její duše nezaslouží klid, že by ji „tam nahoře“ čekal trest. Ale když jsme spolu začaly mluvit více, pomalu začala rozumět všem souvislostem.

Uvolnění a odchod

Vzpomněla si, že celý život jen toužila po lásce, kterou nikdy nezažila, a neuměla mít ráda ani sama sebe. Zavedlo nás to i do minulého života, aby pochopila, proč si její duše vybrala narodit se s tělesným handicapem. Společně jsme prošly i její vztah s manželem, aby mu byla schopná odpustit. Peníze mu žádné štěstí nepřinesly – ba naopak, hned po její smrti se mu začaly objevovat vážné zdravotní problémy.
Eliška poté pochopila, že už může odejít do světla. Že už nemusí hlídat kancelář, peníze ani majetek, protože skutečné bohatství je mír v srdci.
V tu chvíli se objevila Ludmila znovu – s úsměvem. Byla to právě ona, kdo jí pomohl pochopit, že žádný trest neexistuje. Že existuje jen návrat domů, do světla, pokud si to dovolí.
A tak se obě duše nakonec usmířily sami se sebou i s ostatními. Bez zloby, bez výčitek.

Závěr

Klientka už druhý den psala, že mají konečně po třech letech všichni klidný spánek. 🙏